30 Říj

Proč padáme? Abychom se naučili znovu se zvednout

“A proč padáme, pane? Abychom se naučili znovu se zvednout”. To je jedna z hlášek z filmu Batman, který jsem nedávno opět viděla. Líbí se mi všechny ty komiksové filmy, kdy člověk ztratí úplně kontakt s realitou a začne vnímat, že vše je možné. Hlavní hrdinové v nich zvládají každou situaci, i když třeba ne hned napoprvé, nakonec ten „silnější“ vyhrává.

Tím silnějším nemyslím jen vyrýsovaného Supermana, Batmana nebo Ironmana. V našem „běžném“ životě je to ten, kdo několikrát spadne a přesto ho pořád vidíte, jak se znovu zvedne a jde dál. Neznamená to, že zapomene na to, co se stalo, nebo bude dělat, že se vlastně vůbec nic nestalo a jeho se to netýká. Pravda je, že takový člověk se z „chyb“ poučí a již je víckrát nezopakuje. Potom by to totiž nebyla chyba, ale pouze naše volba.

Nevím, jestli jsem si to vsugerovala nebo přijala za své, ale od malička jsem slyšela, že nic není zadarmo. Pořád mi přišlo, že se musím snažit daleko více než ostatní, abych dosáhla toho, co oni. Zkoušky jsem dávala třeba až napotřetí, tak nějak jsem vnitřně cítila, že snad nemám v životě štěstí nebo že jsem se měla snažit víc. Vzápětí pocity, že to nezvládnu nebo že na to nemám, na sebe nenechaly dlouho čekat. I když už jsou to třeba 3 roky, co jsem dokončila vysokou školu, často si přesně vzpomenu na ten svíravý pocit, kdy jsem měla poslední šanci, tedy třetí šanci školu dokončit. Po každém neúspěchu jsem odcházela zklamaná sama ze sebe a říkala si, že už tam nikdy nevkročím. A přesto jsem tam i na potřetí šla a nakonec to zvládla. Vlastně největší radost jsem ani neměla z toho, že si budu moct konečně psát titul před jménem, ale z toho, že jsem to nevzdala. Na ten pocit vítězství sama nad sebou asi nikdy nezapomenu.

Právě jedna malá událost, která se mi v nedávné době stala, mi opět připomněla ten srážející a bolestný pocit prohry. Na druhou stranu mi opět znovu otevřela oči nebo možná jen jsem na to s odstupem času začala mít úplně jiný pohled. O co hůře, stalo se mi to u věci, kterou prostě žiju. Opět jsem byla v situaci, kdy se ostatní radovali z toho, že školení zvládli napoprvé. Zjistila jsem, že já budu muset udělat ještě jeden krok navíc, abych také uspěla. V tu chvíli mnou projel ten známý pocit křivdy a nespravedlnosti, kdy se začnete porovnávat s ostatními a říkat si proč zase já? Přiznám se, že jsem beze slov odešla ze sálu a chtěla být v tu chvíli sama. Nepotřebovala jsem slyšet ty utěšující řeči ve stylu „příště to dáš“ od lidí, kteří to zvládli a rozhodně nejsou ve stejné situaci jako vy. A můžete si být jistí, že je to stejně příliš nezajímá.

Je to takový paradox ve chvíli, když si konečně začnete myslet, že už všemu rozumíte a všechno umíte. To je ten okamžik, kdy vás život prostě znovu vyzkouší. Taková zkouška, jestli o to opravdu stojíte a jste ochotni „zabojovat“, když bude třeba. Tak nějak jsem po hodně dlouhé době cítila, že bych o této zkušenosti neměla přemýšlet cestou vzteku, obviňování nebo vyčítání. Upřímně, trvalo mi celé dva dny, než jsem s tím vším vnitřně vyrovnala, mimo jiné jsem se o této situaci ještě v ten večer radila také s výbornou lahví bílého vína. Kromě této chuti jsem měla ještě větší chuť se na všechno vykašlat – přestat učit všechny mé lekce a vzdát to. Ale to by znamenalo jediné, že bych si vybrala tu jednodušší cestu.

Všechny tyto situace mě naučily určité pokoře k mým úspěchům, kdy nenosím hlavu v oblacích a nemyslím si, že už to bude takhle napořád. Stále se učím přijmout i své prohry, což není tak jednoduché pro člověka, který touží po tom, aby vše bylo perfektní, a občas se ztrácí ve svých snech a přáních. A tak jsem se opět z toho světa komiksů přenesla do reálného světa. Takovou moderní mantrou, která se mi už nejednou potvrdila a je pro mě novou motivací, je kouzelná, ale přesto velmi jednoduchá věta Henryho Forda:

„Ať už si myslíte, že něco dokážete, nebo si myslíte, že to nedokážete, v obou případech máte pravdu.“