11 Led

4. výzva – Když už si tělo řekne dost!

Už dlouho jsem měla v plánu konečně návštívit lekci aerojógy, která mě láká už od doby, kdy jsem o ní poprvé slyšela. Moje 4. výzva ale bude neplánovaně úplně o něčem jiném. Teď po týdnu to beru jako takovou malou výzvu pro mě samotnou, abych v životě trochu zpomalila, neničila si své tělo a když mi bude dávat určité signály, tak se prostě na chvíli zastavit, protože ono se to víte co :-)

Minulý týden v neděli večer mi už nebylo dobře. Tělo mi hořelo a pořád jsem se cítila unavená a ospalá. Takový velký signál mého těla, že bych si toho měla všimnout, ne? Pravda, že jsem si toho všimla, ale musela jsem jít přeci v pondělí do práce, protože jsem měla pocit, že vzít si volno hned takhle na začátku roku se nesluší. A tak jsem to v práci tiše přetrpěla, hlavu jsem měla jako střep a klepala se zimou. Pořád jsem se uklidňovala, že to přeci přejde a že večer úplně v pohodě ještě vezmu záskok lekce, který jsem slíbila. Myslím, že už v horečkách jsem odučila lekci a jak jsem se tak hezky zapotila, najednou mi bylo dobře. Myslela jsem si, že mám vyhráno a že jsem tu začínající nemoc porazila. Skoro jsem si plácala sama sobě na rameno, jak jsem dobrá, že jsem to všechno vydržela.
Jenže v noci moje opojení z výhry zmizelo. Dostala jsem obrovské horečky a cesta z pokoje do kuchyně, abych si uvařila čaj, byla pro mě v tu chvíli jako výstup na Mount Everest. Nepřeháním, když to popíšu tak, že jsem lezla po čtyřech a ze všech sil se zvedala opřená o kuchyňskou linku, abych splnila svou misi. V tu chvíli jsem si začala nadávat a vzápětí slibovat “bohu”, že udělám cokoliv. Že už vždycky budu nosit košilku, teplé ponožky, pořádně se oblékat, pít tu odpornou medicínu s cibulí, kterou jsem jako malá úplně nesnášela. A hlavně chtěla jsem mou maminku, aby se o mě postarala, jako když jsem byla malá holka a já odmítala všechny její léčebné postupy. Co já bych teď za ně dala. Slíbila bych úplně cokoliv, jen aby mi bylo trochu lépe.
Dlouho jsem nebyla takhle nemocná, proto jsem už asi zapomněla, jaké to je, cítit se nemocná. A také si uvědomila, jak bych si měla vážit toho, když jsem zdravá a zodpovědně sama k sobě přistupovat. Sice vás všichni budou plácat po ramenech, jak jste to v práci hezky s horečkami zvládli nebo vám řeknou, jaké jste obětavé zlatíčko, že jste i přes svůj zdravotní stav odučila lekci. Ale je snad někdo z těchto lidí potom s vámi doma, aby se o vás postaral, když se nemůžete zvednout z postele? Odvezou vás k lékaři, když je nejhůře? Ve většině případů, možná že i všech, pravděpodobně ne. A ještě si buďte jistí, že každý jsme nahraditelný, takže i bez nás to tam může úplně v klidu fungovat, přestože si myslíme, že se svět kvůli tomu zhroutí.
Až teď po týdnu jsem konečně schopná zase psát články a mít trochu pozitivní myšlení, než to, které mě ještě nedávno provázelo. Jednu noc jsem si dokonce myslela, že už je to můj konec a měla jsem vážně strach, co když to tak je a já ještě nestihla udělat a říct tolik věcí, které jsem každý den přesouvala na další dny. Neříkám, že mě zánět průdušek spasil, jsem osvícená a nyní už přesně vím, co mám dělat. Jen říkám snad to, že život nám často ukazuje, jakým směrem jdeme a upozorní nás v ten pravý čas, že tohle asi nebude ta správná cesta. Již dříve jsem si to naprosto uvědomovala a teď mě tahle malá událost zase trochu probrala, abych:
se nesnažila stihnout všechno, nejlépe hned
se nesnažila zavděčit všem, aby všichni byli spokojení
nezapomínala na to, co chci já a ne co bych měla udělat
byla sama sebou a byla pro sebe i tím nejlepším přítelem
si vážila toho, že jsem zdravá a mohu bezstarostně tančit
……………………………………………………………….
Asi vás toho jako mě také hodně napadá, co byste si doplnili za abych. Až se budu cítit opravdu dobře, budu opět pokračovat v mých týdenních výzvách. Teď využiji všechen čas k tomu, abych si pořádně odpočinula a třeba se pustila i do věcí, na které dříve prostě nebyl čas nebo ta správná chvíle – protože ta je vždycky TADY a TEĎ.