30 Lis

Činy jsou mocnější než slova

Určitě jsou vám povědomé věty typu „Určitě se mnou počítej, určitě přijdu, budu tam včas“. Pak se jen nestačíte divit, jak se vše rychle mění a je to úplně jinak. Pamatuji si to, jako by to bylo dnes. Měla jsem oslavu dvacátých narozenin společně s kamarádkou z vysoké školy. Každá jsme pozvaly přes 30 lidi. Jen rozdíl byl v tom, že mně z těch 30 lidí nepřišla skoro ani polovina. Od rána mi chodily výmluvné zprávy s katastrofickými scénáři, co se dotyčným stalo a kvůli čemu nemohou dorazit. Samozřejmě nezapomněli ještě dodat, jak je to moc mrzí. Tenkrát mi to bylo opravdu hodně líto.

To o čem tady píšu, není nic jiného než fakt, že za lidi mluví především činy a ne slova. Znám kolem sebe mnoho lidí, kteří vám naslibují hory doly, ale skutek utek, že? Možná jsem v tomto dříve také neměla jasno. Raději jsem ze strachu říci ne, slíbila něco, co jsem vlastně vůbec slíbit nechtěla. Říkala jsem ANO druhým, ale vnitřně sama sobě NE. Není divu, že jsem se z toho necítila dobře, když jsem šla sama proti sobě.

Můžu vám říct, že to někdy není lehké, ustát si tu svou pravdu a přesvědčení. Nikomu nenutím svůj názor, ale požaduji, aby mě alespoň vyslechl. Pokud druhý neumí naslouchat, pryč od takového člověka. Pokud někdo opakovaně neplní své sliby nebo vám opakovaně lže, „utíkejte“ pryč. Pokud po vás někdo požaduje změnu ve svůj vlastní prospěch, aniž by byl ochoten přistoupit na kompromis, „utíkejte pryč“ a už se radši nikdy nevracejte :-)

Pokud nejsem na 100 % přesvědčená, raději nic neslibuji. Mnoho lidí nechápe, že jim nejsem schopna slíbit, že přijdu na událost, která se koná za půl roku. Snažím se prostě neslibovat něco, co je možné, že nesplním. Od té doby, co se učím říkat věci narovinu a neslibuji, mnoho lidí v mém životě tak nějak „zmizelo“. Naopak se ale objevili noví lidé, kterým mohu věřit a kteří mě berou takovou, jaká jsem. Nemusím jim lhát, vymýšlet si neuvěřitelné historky nebo se bát, že mě nepodrží, když mi bude nejhůř.

Je to takový povznášející pocit, když si nemusíte na nic hrát. Můžete upřímně a s dobrým úmyslem říci cokoliv a ti druzí vás vyslechnou, pochopí a chtějí o tom diskutovat. Jsem vděčná za tuhle vnitřní proměnu. Tenhle přístup mi otevřel nové možnosti, nové příležitosti, ale hlavně posílá mi do života opravdové přátele.

30 Říj

Proč padáme? Abychom se naučili znovu se zvednout

“A proč padáme, pane? Abychom se naučili znovu se zvednout”. To je jedna z hlášek z filmu Batman, který jsem nedávno opět viděla. Líbí se mi všechny ty komiksové filmy, kdy člověk ztratí úplně kontakt s realitou a začne vnímat, že vše je možné. Hlavní hrdinové v nich zvládají každou situaci, i když třeba ne hned napoprvé, nakonec ten „silnější“ vyhrává.

Tím silnějším nemyslím jen vyrýsovaného Supermana, Batmana nebo Ironmana. V našem „běžném“ životě je to ten, kdo několikrát spadne a přesto ho pořád vidíte, jak se znovu zvedne a jde dál. Neznamená to, že zapomene na to, co se stalo, nebo bude dělat, že se vlastně vůbec nic nestalo a jeho se to netýká. Pravda je, že takový člověk se z „chyb“ poučí a již je víckrát nezopakuje. Potom by to totiž nebyla chyba, ale pouze naše volba.

Nevím, jestli jsem si to vsugerovala nebo přijala za své, ale od malička jsem slyšela, že nic není zadarmo. Pořád mi přišlo, že se musím snažit daleko více než ostatní, abych dosáhla toho, co oni. Zkoušky jsem dávala třeba až napotřetí, tak nějak jsem vnitřně cítila, že snad nemám v životě štěstí nebo že jsem se měla snažit víc. Vzápětí pocity, že to nezvládnu nebo že na to nemám, na sebe nenechaly dlouho čekat. I když už jsou to třeba 3 roky, co jsem dokončila vysokou školu, často si přesně vzpomenu na ten svíravý pocit, kdy jsem měla poslední šanci, tedy třetí šanci školu dokončit. Po každém neúspěchu jsem odcházela zklamaná sama ze sebe a říkala si, že už tam nikdy nevkročím. A přesto jsem tam i na potřetí šla a nakonec to zvládla. Vlastně největší radost jsem ani neměla z toho, že si budu moct konečně psát titul před jménem, ale z toho, že jsem to nevzdala. Na ten pocit vítězství sama nad sebou asi nikdy nezapomenu.

Právě jedna malá událost, která se mi v nedávné době stala, mi opět připomněla ten srážející a bolestný pocit prohry. Na druhou stranu mi opět znovu otevřela oči nebo možná jen jsem na to s odstupem času začala mít úplně jiný pohled. O co hůře, stalo se mi to u věci, kterou prostě žiju. Opět jsem byla v situaci, kdy se ostatní radovali z toho, že školení zvládli napoprvé. Zjistila jsem, že já budu muset udělat ještě jeden krok navíc, abych také uspěla. V tu chvíli mnou projel ten známý pocit křivdy a nespravedlnosti, kdy se začnete porovnávat s ostatními a říkat si proč zase já? Přiznám se, že jsem beze slov odešla ze sálu a chtěla být v tu chvíli sama. Nepotřebovala jsem slyšet ty utěšující řeči ve stylu „příště to dáš“ od lidí, kteří to zvládli a rozhodně nejsou ve stejné situaci jako vy. A můžete si být jistí, že je to stejně příliš nezajímá.

Je to takový paradox ve chvíli, když si konečně začnete myslet, že už všemu rozumíte a všechno umíte. To je ten okamžik, kdy vás život prostě znovu vyzkouší. Taková zkouška, jestli o to opravdu stojíte a jste ochotni „zabojovat“, když bude třeba. Tak nějak jsem po hodně dlouhé době cítila, že bych o této zkušenosti neměla přemýšlet cestou vzteku, obviňování nebo vyčítání. Upřímně, trvalo mi celé dva dny, než jsem s tím vším vnitřně vyrovnala, mimo jiné jsem se o této situaci ještě v ten večer radila také s výbornou lahví bílého vína. Kromě této chuti jsem měla ještě větší chuť se na všechno vykašlat – přestat učit všechny mé lekce a vzdát to. Ale to by znamenalo jediné, že bych si vybrala tu jednodušší cestu.

Všechny tyto situace mě naučily určité pokoře k mým úspěchům, kdy nenosím hlavu v oblacích a nemyslím si, že už to bude takhle napořád. Stále se učím přijmout i své prohry, což není tak jednoduché pro člověka, který touží po tom, aby vše bylo perfektní, a občas se ztrácí ve svých snech a přáních. A tak jsem se opět z toho světa komiksů přenesla do reálného světa. Takovou moderní mantrou, která se mi už nejednou potvrdila a je pro mě novou motivací, je kouzelná, ale přesto velmi jednoduchá věta Henryho Forda:

„Ať už si myslíte, že něco dokážete, nebo si myslíte, že to nedokážete, v obou případech máte pravdu.“

13 Srp

Každý jsme strůjcem svého štěstí

Proč jsme někdy až moc často zklamaní a myslíme si, že v životě nemáme štěstí? Asi především proto, že máme úplně jiná očekávání a představy, jací bychom měli být, jak by se druzí měli zachovat nebo co by měli podle nás udělat. Pokaždé si říkám, vždyť tohle bych nikdy nedopustila nebo bych se zachovala úplně jinak. Ano, to je pravda, ale to mluvím jen já sama za sebe. Po určitých zkušenostech se neustále učím od druhých lidí nic neočekávat, protože to samé bych nemohla požadovat od nich. Co když naše představy budou natolik rozdílné, že opět dojdeme k stejnému bodu zklamání. Každý máme úplně jiné představy o tom, co je a není správné, co nás dělá šťastnými nebo naopak činí nešťastnými.

Nemůžeme čekat, že se druzí zachovají stejně jako my. A tak pokaždé, když jsem byla na čemkoliv domluvená a z naší domluvy z ničeho nic sešlo, byla jsem zklamaná, naštvaná a ještě jsem si to dokonce sama sobě vyčítala. Předpokládala jsem, že se ostatní budou chovat stejně. Budou upřímní, budou dodržovat slib a hlavně  jim budu moct důvěřovat. Poslední dobou se toto mé přesvědčení několikrát ztratilo v zapomnění tolika situací, že je celkem obtížné je všechny spočítat

To mě donutilo se na chvíli zastavit a zase tak trochu být sama se sebou. Promyslet si, proč se mi v životě neustále dokola dějí ty samé věci, vrací se mi do života ti samí lidé. Nebo naopak přicházejí noví, ale jsou hodně podobní těm, kteří už tady několikrát byli. Říkám si, že to přeci nemůže být jen náhoda. Nebo bych snad na ně měla začít věřit?  Každý musíme přijmout zodpovědnost sám za svůj život, nikdo jiný nám totiž nepomůže. Z tohohle “moudra” mi někdy běhá až mráz po zádech, na druhou stranu cítím, jak mi padá i obrovský kámen ze srdce.

A i když je to někdy tak těžké si připustit, že jsme strůjcem svého štěstí jen my sami, asi na tom přeci jen něco bude, co myslíte?

11 Led

4. výzva – Když už si tělo řekne dost!

Už dlouho jsem měla v plánu konečně návštívit lekci aerojógy, která mě láká už od doby, kdy jsem o ní poprvé slyšela. Moje 4. výzva ale bude neplánovaně úplně o něčem jiném. Teď po týdnu to beru jako takovou malou výzvu pro mě samotnou, abych v životě trochu zpomalila, neničila si své tělo a když mi bude dávat určité signály, tak se prostě na chvíli zastavit, protože ono se to víte co :-)

Minulý týden v neděli večer mi už nebylo dobře. Tělo mi hořelo a pořád jsem se cítila unavená a ospalá. Takový velký signál mého těla, že bych si toho měla všimnout, ne? Pravda, že jsem si toho všimla, ale musela jsem jít přeci v pondělí do práce, protože jsem měla pocit, že vzít si volno hned takhle na začátku roku se nesluší. A tak jsem to v práci tiše přetrpěla, hlavu jsem měla jako střep a klepala se zimou. Pořád jsem se uklidňovala, že to přeci přejde a že večer úplně v pohodě ještě vezmu záskok lekce, který jsem slíbila. Myslím, že už v horečkách jsem odučila lekci a jak jsem se tak hezky zapotila, najednou mi bylo dobře. Myslela jsem si, že mám vyhráno a že jsem tu začínající nemoc porazila. Skoro jsem si plácala sama sobě na rameno, jak jsem dobrá, že jsem to všechno vydržela.
Jenže v noci moje opojení z výhry zmizelo. Dostala jsem obrovské horečky a cesta z pokoje do kuchyně, abych si uvařila čaj, byla pro mě v tu chvíli jako výstup na Mount Everest. Nepřeháním, když to popíšu tak, že jsem lezla po čtyřech a ze všech sil se zvedala opřená o kuchyňskou linku, abych splnila svou misi. V tu chvíli jsem si začala nadávat a vzápětí slibovat “bohu”, že udělám cokoliv. Že už vždycky budu nosit košilku, teplé ponožky, pořádně se oblékat, pít tu odpornou medicínu s cibulí, kterou jsem jako malá úplně nesnášela. A hlavně chtěla jsem mou maminku, aby se o mě postarala, jako když jsem byla malá holka a já odmítala všechny její léčebné postupy. Co já bych teď za ně dala. Slíbila bych úplně cokoliv, jen aby mi bylo trochu lépe.
Dlouho jsem nebyla takhle nemocná, proto jsem už asi zapomněla, jaké to je, cítit se nemocná. A také si uvědomila, jak bych si měla vážit toho, když jsem zdravá a zodpovědně sama k sobě přistupovat. Sice vás všichni budou plácat po ramenech, jak jste to v práci hezky s horečkami zvládli nebo vám řeknou, jaké jste obětavé zlatíčko, že jste i přes svůj zdravotní stav odučila lekci. Ale je snad někdo z těchto lidí potom s vámi doma, aby se o vás postaral, když se nemůžete zvednout z postele? Odvezou vás k lékaři, když je nejhůře? Ve většině případů, možná že i všech, pravděpodobně ne. A ještě si buďte jistí, že každý jsme nahraditelný, takže i bez nás to tam může úplně v klidu fungovat, přestože si myslíme, že se svět kvůli tomu zhroutí.
Až teď po týdnu jsem konečně schopná zase psát články a mít trochu pozitivní myšlení, než to, které mě ještě nedávno provázelo. Jednu noc jsem si dokonce myslela, že už je to můj konec a měla jsem vážně strach, co když to tak je a já ještě nestihla udělat a říct tolik věcí, které jsem každý den přesouvala na další dny. Neříkám, že mě zánět průdušek spasil, jsem osvícená a nyní už přesně vím, co mám dělat. Jen říkám snad to, že život nám často ukazuje, jakým směrem jdeme a upozorní nás v ten pravý čas, že tohle asi nebude ta správná cesta. Již dříve jsem si to naprosto uvědomovala a teď mě tahle malá událost zase trochu probrala, abych:
se nesnažila stihnout všechno, nejlépe hned
se nesnažila zavděčit všem, aby všichni byli spokojení
nezapomínala na to, co chci já a ne co bych měla udělat
byla sama sebou a byla pro sebe i tím nejlepším přítelem
si vážila toho, že jsem zdravá a mohu bezstarostně tančit
……………………………………………………………….
Asi vás toho jako mě také hodně napadá, co byste si doplnili za abych. Až se budu cítit opravdu dobře, budu opět pokračovat v mých týdenních výzvách. Teď využiji všechen čas k tomu, abych si pořádně odpočinula a třeba se pustila i do věcí, na které dříve prostě nebyl čas nebo ta správná chvíle – protože ta je vždycky TADY a TEĎ.
30 Pro

Něco krásného končí, něco nového začíná…

Neúprosně se nám blíží konec roku 2016. Musím říct, že tento rok pro mě byl opravdu jako jízda na horské dráze, ať už se to týká mého soukromého či „pracovního“ života. Pracovní část, kdy tančím, nemohu ale považovat za práci. Asi to bude znít přehnaně, ale je to smysl mého života, který mi udává směr a každodenní motor, který mě ráno vyžene z postele – ne protože musím, ale protože sama chci.

Tento rok byl v oblasti mých lekcích pro mě naprosto obohacující a inspirující. A vlastně přesně 6. 1. 2017 to bude již 5 let, co mám možnost a obrovské štěstí toto nadšení sdílet s vámi všemi. Vím, že kolikrát je těžké se přemluvit a vydat se na lekci, protože……prší, sněží, je moc teplo, moc zima, pečete, vaříte, staráte se o děti, vaše drahé polovičky, nemáte čas nebo se vám jednoduše nechce. Musím se přiznat, že občas se stane i mně, že se mi do té „zimy“ nechce, ale já si nemohu říct, že tam dnes nepůjdu. Vy tu možnost máte, a o to více si vážím toho, že vždy když vcházím do sálu, vy už jste připravené na svých místech a těšíte se na lekci. S prvními kroky se moje veškeré problémy ztrácejí v dálce a já vím, že jsem ve správný čas na správném místě s těmi správnými lidmi.

Mám obrovskou radost, že jste mě úplně dobrovolně J bez jakéhokoliv nátlaku poprosily, abych uspořádala 31.12.2016 v 10h speciální silvestrovskou zumba party v Holmes Place Anděl. Nedokáži si představit lepší zakončení roku 2016 než ho oslavit tancem a s vámi všemi společně. Teď bych se asi měla ohlédnout zpět a zamyslet se, co mi vlastně rok 2016 přinesl? Bylo toho opravdu mnoho, ale to nejdůležitější pro mě jsou skvělí lidé, které jsem díky lekcím potkala, radost, kterou každou lekci prožívám a důvěru sama sebe, že jdu správným směrem a mám se věnovat tomu, co mě baví a co mám ráda. Zdá se to až neuvěřitelné, ale za poslední rok jsem odučila více jak 260 lekcí, to je 15 600 minut, 936 000 vteřin tance. A to nemluvím o hodinách, minutách a vteřinách strávených přípravou, vymýšlením a učením se nových choreografií. Vlastně jsem protančila rok ani nevím jak, a tak se mi podařilo splnit jedno z mých hlavních předsevzetí, které jsem si pro tento rok dala. Nestává se mi to často, ale podařilo se mi ke zdárnému konci dovést také tvorbu nového webu, jehož název samozřejmě nemůže znít jinak než www.tancizivotem.cz.

 Za tohle vše jsem opravdu moc vděčná a neskutečně si toho vážím. Abych zde nepsala jen mé subjektivní dojmy a hodnocení, rozhodla jsem se přidat také několik vašich dalších referencí (opravdové, psané vámi klientky, bez jakýchkoliv úprav), které od vás dostávám a moc vám za ně děkuji.

Už teď se těším se na další rok, protože tak nějak vnitřně cítím, že to bude naprosto výjimečný a skvělý rok……Let´s get the party started!

Monika

„Chodila jsem i na jiné lekce zumby s různými cvičitelkami, tak můžu porovnávat a můžu říct, že lekce zumby u Lucky byly vždy o level lepší. Nevyrovnala se jí zatím žádná lektorka, je opravdu super a dokáže člověka nabudit svojí nezdolnou energií a optimismem. Její lekce jsou opravdu super a všem doporučuji. Já bych na ně chodila i nadále, ale jelikož jsem se odstěhovala 200 km od Prahy, tak již bohužel nemám tu možnost. Chodila jsem na zumbu s Luckou několik let a musím jen chválit. Doufám, že se jí alespoň přiblíží kvalitou některá ze zdejších instruktorek, i když už teď tuším, že se jí žádná nevyrovná. Všem lidičkám doporučuji chodit “cvičit” s Luckou, i když já jsem zumbu vůbec jako cvičení jako takové nebrala, je to zábava, která navíc zdokonaluje kondičku, posiluje svaly a v neposlední řadě zlepšuje náladu díky vyplaveným endorfinům :-) Určitě si jí oblíbí každý tak jako já. :-) Takových výborných instruktorek by mělo být více. Dávám pět hvězd z pěti možných J Jen tak dál!!! J Díky Lucko a přeji mnoho úspěchů jak v instruktorství tak i v osobním životě. Inspiruj lidi dál a pokračuj ve svém počínání, jdeš dobrým směrem ;-)“

Kateřina

Když jsem se rozhodovala na VŠE, kam se jít trochu zapotit, škrtla jsem hned fitko, kde to vždycky podivně “vonělo” a zjistila, že tam mam volno akorát tak na zumbu s Luckou. V životě jsem před tím na zumbě nikdy nebyla a trochu jsem se bála, abych neskončila s podobným pocitem jako při lekcích aerobiku, kde do dnes nevím, jak vypadá step touch i když se dělá v každý druhý písničce. K mému potěšení po nás ale Lucka nechtěla žádný zkostnatělý pohyby, které by se skrývaly v žargonu cvičitelek aerobiku, ale taneční pohyby, které často vyjadřují téma příslušné písničky a navíc při nich člověk zápasí se svou vahou a nešikovností. Nejdůležitější na tom vše ale je to, že mě vždycky dokáže vtáhnout do děje a já procházím naprostou katarzí. Po hodině zjistím, že ze mě kape pot a že po závěrečném protažení musím čekat dalších 168 hodin, než si zas dáme do těla. Jo a na co Lucky lekce netrpí je stereotyp. Pokaždé přijde s něčím novým, a navíc její repertoár je dost obsáhlý, takže žádná lekce není stejná. VŠE už je za mnou, za zumbou tam ale chodím stále.

Jana

Na začátku jsem zkusila Lucky Zumbu, protože to odpovídalo tomu, co jsem hledala v Měcholupech už dlouho: taneční hodinu v okolí bydliště v rozumnou dobu. Už při první lekci jsem cítila Lucčino zapálení a radost z pohybu, které nelze nesdílet taky. Zjistila jsem, že to je přesně to, co hledám. Veselé, energické choreografie na skvělé písničky v podání Lucky mě vždycky pořádně nakopnou do nového týdne. A občas si pro nás připraví překvapení. Kromě tematických lekcí mě zaujalo tango nebo jive v zumbovém podání.

Simona

Lekcie zumby s Luckou sú niečo, na čo sa človek teší celý deň .Od začiatku do konca je to veselá párty, ktorá Vás príjemne unaví, ale na druhej strane nabije pozitívnou energiou. Navyše Lucka je milá, usmevavá a výborná lektorka, s ktorou sú vždy pekné a zábavné choreografie zaručené :)

 

30 Lis

1. VÝZVA – Pojď mi HOOP

Jak jsem slíbila, tak také plním mou výzvu. Nejedná se o aerojógu, jak jsem předpokládala v minulém článku, ale věřte mi, že se na ni usilovně chystám. A protože změna je život, tak jsem si jako první v mé výzvě vyzkoušela právě hooping.

Mou kamarádku Editu jsem potkala na lekci portdebras, kterou vyučuji. Někdy si s konkrétním člověkem hned sednete a tak nějak víte, že jste obě na stejné vlně. Chvíli jsme si v tomto duchu po lekci povídaly a pak mě pozvala také na svou lekci hoopingu. Moje otázka zněla dost překvapeně „hooping CO?“

Jsem neskutečně zvědavá a musím vždy všechno vědět hned. A tak mi to nedalo a ještě ten večer jsem si zjišťovala na internetu, co že to vlastně ten hooping je. Bylo to pro mě něco nového a úplně fascinujícího. Hooping je v podstatě tanec s obručí. Že to bude mít skvělé účinky nejen na tělo, ale i na mysl, mi bylo jasné už z prvního videa. Kromě toho, že se vám díky hoopingu zpevní břišní a zádové svalstvo, tak se vám také zlepší koordinace a fyzická kondice. A to nemluvím ani o vlivu na obě naše mozkové hemisféry, díky čemuž v sobě objevíte potlačenou kreativitu, pozitivní myšlení a sebedůvěru. A navíc určitě to nebude nuda, jako tomu u některých lekcí bývá.

Je středa odpoledne a já jsem konečně připravená na svou první lekci, vybavená informacemi, akorát mi chybí to nejdůležitější – obruč. Naštěstí si ji mohu pro začátek půjčit, tak jen doufám, že ji nezničím. Když si totiž vzpomenu sama na sebe, jako malou holku, která se pokoušela točit obručí, tak začínám být lehce nervózní, jestli to vůbec zvládnu. Rozdíl je však v tom, že jako malá jsem neřešila, jestli mi něco jde nebo jde, prostě jsem to zkusila. Čím jsem starší, tím je někdy obava z nových věcí větší. O to více to potom stojí za to, když to překonám.

Přestože mě Edita ujišťuje, že za chvíli to jde skoro každému, tak já začínám být ještě více nervózní. Co když budu v historii jejich lekcí úplně první, které to vůbec nepůjde. První radost zažívám vlastně už ve chvíli, kdy si mohu vybrat krásně barevnou obruč. Samozřejmě že bych si ji nejradši potají odnesla domů, ale do tašky se mi bohužel nevešla. Prvním úkolem bylo jen tak bezmyšlenek roztočit obruč. Přirozeně jsem ji poslala na levou stranu, přestože jsem pravačka. Dostala jsem postupné instrukce, jak správně kroužit, a v tu chvíli začala hrát osvobozující hudba. Přišla jsem si jako Phoenix. Nevím, kolikrát jsem začínala znovu a znovu, abych alespoň 3x udržela obruč v oblasti pasu. Po 30 minutách, kdy už jsem se začala trochu vztekat a začala jsem přemýšlet nad tím, že to vzdám, tak jsem měla zkusit roztočit obruč na druhou stranu, tedy tu „horší“. Ale k mému překvapení mi to šlo o mnoho lépe a to je přesně ten okamžik, kdy mě to vždy začíná neskutečně bavit. Ta chvíle překonání sama sebe.

Když se nad tím zamyslím, i v životě se někdy neustále točíme v kruhu, a proto jsem si v tom začala připadat jako ryba ve vodě. Ale tohle je jiné. Tady když na sobě opravdu pracujete a podaří se vám obruč roztočit a najít to správné tempo, dostanete do toho správného proudu a najednou pro vás nic není problém. Tak nějak vše krásně plyne a vy se jen tak bezstarostně vznášíte.

Z lekce odcházím spokojená a šťastná, bylo to prostě úžasné. Samozřejmě velký podíl na tom má lektorka, která vás musí umět motivovat a přenést radost a nadšení i na vás. Jak už jsem psala několikrát, musí se to dělat srdcem. Pak pro vás žádná překážka nebude tak velká, abyste ji nepřekonaly nebo minimálně abyste to alespoň nezkusily.Pokud byste tedy chtěly hooping vyzkoušet, mohu jedině doporučit Editu Deveroux. Informace o ní, hoopingu a jejich lekcích najdete na následujícím odkaze Hooping Edita Deveroux

Přeji všem velké odhodlání a držím vám palce. Opravdu to za to stojí! A jakou výzvu jsem si vybrala na další týden? Tentokrát to ještě ani já vůbec netuším, ale pár vybraných tipů už mám. Nechte se překvapit.

18 Lis

52 týdenní VÝZVA – Tanči Životem

Možná se mi to zdá, ale mám pocit, že všude kolem mě je to poslední dobou samá výzva. Jen když vyslovím slovo výzva, tak se mi začíná zvedat hladina adrenalinu v krvi. Většinou totiž veškeré moje plány, předsevzetí, sliby skončily ještě dříve, než začaly. Nevím, jestli to je nedostatečná motivace, nedůvěra, lenost nebo jen prostě špatný plán. A když se řekne slovo plán, vždy si vzpomenu na mého taťku, který mi často říká: „tak co, už máš plán“? Když jsem byla mladší, tak se přiznám, že mě tahle jeho poznámka dokázala naštvat. Asi to bylo proto, že jsem vlastně žádný plán neměla, nechala jsem se „vláčet“ časem, minutou, hodinou, dnem, týdnem, rokem a takhle to šlo pořád dokola a já jsem z toho byla nešťastná. Až jsem si jednoho dne řekla, že tenhle přístup se musí změnit, respektive kdo jiný než já to může změnit. A nečekat až budu mít lepší práci, více peněz, lepšího partnera, no můžete si doplnit sami. Myslíme si, že to, co jsme si určili jako podmínku našeho štěstí, nás skutečně šťastnými učiní, ale ve skutečnosti dosažení té vysněné „chvíle slávy“ tak trochu postrádá smysl. Dáváme si další a další šťastné cíle, kterých když dosáhneme, tak skutečná radost a opojení trvá velmi krátkou dobu. Úplně zapomínáme na to, že šťastné můžeme být i právě v tuto chvíli, takové jaké jsme a i s tím co máme. Je na čase hledat ty pravé věci uvnitř, ne všude kolem nás.

Začala jsem tedy malými kroky a takovými malými radostmi. Tohle postupné zvládání bylo pro mě to nejtěžší. Jsem totiž ten typ člověka, který musí mít na 100% všechno a nebo nic. Stačilo by třeba na mou lekci vymyslet jen jednu choreografii, jenže já jich musela mít rovnou 5. Asi víte, jak to dopadlo. Nevymyslela jsem žádnou, byla jsem na sebe naštvaná, že to nestihnu a tím pádem to nebude dokonalé. Jediným výsledkem bylo, že jsem se tímto způsobem propadla ještě do větší nejistoty, že vlastně nic nezvládnu a že prostě nejsem dost dobrá. A takhle to bylo úplně se vším. Takový malý začarovaný kruh. A to nemluvím o tom, když si jdu koupit třeba knihy nebo oblečení ve stylu buď všechno, nebo nic. Na mém bankovním účtu je potom jedno velké nic a stejně mám pocit, že nemám všechno, co jsem chtěla. Ale opravdu ten pocit mít všechno dokonalé a mít všechno mě někdy učinil šťastnější?

A tak jednou takovou malou radostí byla taková ta věc, které se říká diář, ze které mám radost snad každý den. Opravdu pečlivě si zapisuji s prominutím každou „blbost“, kterou bych ráda zvládla určitý den. Úkoly jsem si začala dávat maximálně na období jednoho týdne, výjimečně měsíce. Pak už by se jednalo o střednědobé nebo dlouhodobé plánování a to mi už zavání nějakou šílenou finanční analýzou, kterou bych se dostala ke SWAT analýze. Pravděpodobně bych zjistila veškeré hrozby a slabé stránky, které by úplně udolaly mé silné stránky a také příležitosti. A z těch názvů se mi prostě dělá špatně, protože si vždy vzpomenu na většinu času stráveného nesmyslným biflováním na vysoké škole.

Takové moje malé plánování vedlo k tomu, že jsem si chtěla vytvořit mou výzvu na celý rok, 52 týdenní výzvu. Chtěla jsem si vybrat něco, co mě bude opravdu bavit, co mi bude dělat radost, a proto u toho také vydržím. Rozhodla jsem se, že každý týden vyzkouším nějaký nový druh cvičení, tance, sportu nebo čehokoliv, co se týká této oblasti. To je to, co je mojí přirozeností. To je to, co mi pomůže dostat se znovu nahoru a to je přesně to, co mě motivuje. Dělám to totiž srdcem, a to se nedá nijak předstírat. A pokud to jen hrajete, tak to vždy ostatní poznají, že to je jedno velké divadlo a že to není opravdové a skutečné.

Milé ženy, budu moc ráda, když se vydáte na tuto cestu se mnou. Třeba tímto způsobem inspiruji právě ty z vás, co čtete mé články. Každý týden vám budu přinášet jeden nový článek, který bude doufám inspirativní i pro vás a přečtete si dojmy a pocity z něčeho, co už jste dávno chtěly vyzkoušet, ale neměly jste k tomu odvahu nebo dostatečné informace. Takže proč čekat a dávat si předsevzetí až na další rok? Začněme tady a teď. Vybrala jsem si něco, co už jsem chtěla vyzkoušet hodně dlouho. Stále se nemohu rozhodnout, zda to bude HOOPING nebo AEROJOGA. Jedno ale vím jistě. Už teď se můžete těšit, až příští týden opět přiletím s novým článkem v 52 týdenní výzvě – Tanči Životem – týden 1.